Bylo nebylo - jak vznikl damašek

Damašek, jinak též damask, damašková, damasková či damascenská ocel, damasteel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, sestávající ze střídajících se vrstev nejméně dvou různých druhů oceli, popřípadě oceli a jiného kovu. Jedná se ovšem o materiál kompaktní, vrstvy jsou navzájem pevně spojeny, nejčastěji metodou tzv. kovářského svařování.
Nejtypičtější vlastností damašku, nápadnou i pro laika na první pohled, je jeho vzhled -  nápadná, velmi dekorativní kresba, na povrchu kovu  jejíž vzor může být rozmanitý podle technik použitých při výrobě. Tato kresba, která je důsledkem vnitřní vrstevnaté struktury dvou různých ocelí vynikne až po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu. Různé druhy ocelí se při leptání kyselinou rozpouštějí různou rychlostí a jsou tedy naleptány různě hluboko. Kromě vysokých estetických hodnot má damašková ocel i vynikající vlastnosti mechanické. Při správném výběru ocelí pro jeho výrobu je totiž možné dosáhnout toho, že výsledné vlastnosti materiálu budou souhrnem dobrých vlastností obou (resp. všech) použitých druhů. Tak při nejčastěji používané kombinaci jedné tvrdé vysokouhlíkové oceli a jedné houževnaté oceli nízkouhlíkové (někdy technicky nesprávně označované jako "železo") bude výsledkem materiál odolný proti přelomení (jako měkká složka) a současně s vysokou odolností vůči opotřebení (jako složka tvrdá). Navíc díky vnitřní struktuře bude torzní, ohybová i rázová houževnatost tohoto materiálu dokonce vyšší než u měkké složky (podle stejného principu, podle kterého ocelové lano vydrží větší tah než tyč ze stejného materiálu a o stejném průřezu) a řezivost bude ještě větší než u složky tvrdé. Díky této kombinaci vysokých estetických a mechanických kvalit damašková ocel v historii sloužila pro výrobu velmi kvalitních zbraní a dnes je s oblibou používána jako materiál na čepele luxusních nožů, ale i na šperky a různé ozdobné i užitkové předměty.
 

Dnes už těžko zjistíme, kterou z několika dnes známých či alespoň tušených metod (nebo nějakou úplně jinou) byl vyráběn původní indický damašek. Je jen známo, že šlo o výrobu z jednoho kusu, nikoli tedy o použití technologie kovářského svařování. V průběhu napodobovacích pokusů se jako nejschůdnější metoda ukázalo několikanásobné překládání a svařování materiálu, přičemž počet vrstev exponenciálně narůstá a je dosaženo žádaných vlastností. Tento tzv. svářkový, ve skutečnosti nepravý damašek se brzy rozšířil a dodnes pod pojmem "damašková ocel" bez bližší specifikace rozumíme právě jej. K renesanci výroby damascenské oceli došlo ve 2. polovině 20. stol. zásluhou nožířů, kteří v ní našli ideální materiál pro výrobu kvalitních sběratelských nožů. Poptávka po těchto nožích rostla, a tak jich nožíři vyráběli stále více a současně začali objevovat nové a hlavně znovuobjevovat staré řemeslné postupy. Díky tomu se nyní výroba damašku rychle rozvíjí a jeho obliba stoupá.

Ocel má při vysokých teplotách schopnost spojovat se pod tlakem v jeden kus. Za normálních okolností tomu brání vrstva okují (oxidů železa), která se při ohřívání vytváří na povrchu. Při kovářském svařování se materiál nahřeje na teplotu, kdy už se začíná natavovat. Pozná se to podle toho, že ony okuje se roztečou a vytvoří na povrchu souvislou tekutou vrstvu, železo bíle září a srší z něj drobné jiskřičky. Rozpuštění okují napomáhají tavidla, jako je přetavený borax nebo křemičitý písek se sodou. Důležité je, aby materiál byl nahřátý dostatečně, a to rovnoměrně v celém průřezu, ale aby zase nebyl přehřátý, protože tím se úplně znehodnotí. Ocel by praskala a rozpadala se pod údery a už by se nedala žádným způsobem napravit. Pak se kusy skovou k sobě - je potřeba postupovat razantně, rychle a rovnoměrně, jinak ve spoji zůstanou kazy. U větších kousků je zpravidla nutné, aby kovali alespoň dva kováři, z nich jeden s obouručním kladivem, anebo použít buchar. Při svařování odstřikují do okolí roztavené okuje. Materiál, který byl nahřát na svařovací teplotu (cca 1300°C) musí být bezpodmínečně ihned prokován, jinak dojde ke zhrubnutí zrna. Důležité je uvědomit si, že ne každý materiál je kovářsky svařitelný. Dobře se dají svařovat uhlíkové oceli, s rostoucím obsahem většiny legujících prvků pak kovářská svařitelnost prudce klesá. To je také důvod, proč prakticky není možné vyrobit klasickou metodou nerezový damašek. Jeden z hlavních důvodů, proč je výroba damašku tak náročná, je nutnost naprosto dokonalého provedení svařování. Zatímco při běžné kovářské práci jde především o mechanické vlastnosti svařeného spoje, při výrobě damaškové oceli jakýkoliv kaz znehodnotí výslednou strukturu.

Základním zdobným prvkem každého damaškového výrobku je jeho vzor. Ten se znázorní tak, že po dosažení konečného tvaru výrobku je jeho povrch přebroušen a vyleštěn. Čím vyšší je počet vrstev, tím jemnější musí být leštění. Pro standardních 100 - 500 vrstev postačuje výbrus 600 - 1200 GRIT. Pak je předmět ponořen do leptacího roztoku. Nejčastěji se používá kyselina chlorovodíková (solná, HCl) nebo chlorid železitý. Délka leptání závisí na tom, jak hluboce reliéfní vzor chceme získat. Vzor se objevuje již po několika málo minutách, s delším leptáním se stává plastičtějším. Po naleptání se povrch opět přeleští jemným smirkovým plátnem a případně ještě lešticí pastou. Vrstvy s vyšším obsahem uhlíku jsou vleptány hlouběji, nebudou tedy leštěním ovlivněny a zůstanou matné. Vystouplé vrstvy nízkouhlíkové oceli získají naopak kovový lesk.

Článek převzat s laskavým svolením pana Marka Horáka – Pikeho1